Všechno to začalo u snánění materiálů do historie.
Před hodně dlouhou dobou (začátek roku 2021) jsem psal knížku, nebo spíše takový krátký deník, o kocouru Samovi, který přežil potopení nacistické lodi Bismarcku (v roce 1941). Literatura inspirována z historie mě v té době opravdu zaujala a hledal jsem další příběhy z historie, o kterých by šlo něco napsat a zároveň o nich nebylo nic napsáno. A právě při hledání nějakých materiálů pro kinhu o kocouru Samovi a našel jsem fotku kočičí sochy. Otevřel jsem si odkaz fotky a zjistil jsem, že se jedná o sošku na uctění památky kočkám, které "bojovaly" v Leningradu. Ve skutečnosti spíše ale zachraňovaly obyvatelé Leningradu (dnešního Petrohradu) od nakažlivých krys. Obyčejný novinový článek mě opravdu zaujal, a jelikož jsem měl na Wattpadu jen málo dalších nápadů jak pokračovat, rozhodl jsem se o napsání nové knihy.
Rychlý náčrt příběhu
První krůček k napsání skvělého příběhu tvoří scénář.
Jenže ono napsat nějaký scénář, který by byl zajímavý
není žádná sranda. Napřed jsem to chtěl napsat tak,
aby příběh byl možná co nejoriginálnější, protože na
Wattpadu už existovalo několik příběhů na téma známé
knižní série Kočičí válečníci od Erin Hunterové.
Originalita ale šla po nějaké době stranou a od univerza
bylo přejato hodně materiálů. I tak jsem se ale snažil o
nějakou míru originality. A to první byla jména postav.
Dávat kočkám jména jako Modrá Hvězda, Dubas, Ohnivous,
Ostrodráp, nebo Levharthvězda (narážka na Kočičí válečníky)
mi přišlo jako pitomé a zcela neoriginální. Na Wattpadu je
více příběhů, které používají tento styl jmen. Jména jsem si
často vybíral u běžných ruských jmen pro kočky, u běžných
ruských jmen pro lidi, u zeměpisných údajích Ruska, ale i
u názvů věcí, nebo historických lidí (viz. Nero, Aurora,...).
A tak se hlavní postavy, 7 koček z Mysu, jmenovaly Felix,
Evžena, Maxim, Dima, Boris, Lena a Darja. Podobně se to nese
se zbytkem postav.
Jeden z problémů, který mě při návrhu nenapadl, přišel ve druhé
kapitole, kdy jednu kočku pokousají krysy. A rázem tu byla
otázka medicíny. Původně jsem nechtěl přejímat herbář z univerza
kočičích válečníků a asi týden jsem se snažil najít nějaký vlastní
systém bylinek. Ale jelikož mi biologie nebyla (a doteď není)
blízká, tak jsem tento koncept zahodil a použil jsem kus herbáře
právě z kočičích válečníků. Sice to nedávalo smysl ohledně vegetace
dálné Sibiře, ale to už mi bylo trochu jedno. Vymýšlet úplně
nový systém léčby tak, aby odpovídal realitě a mohl by být uplatněn
v Rusku mezi lety 1920 a 1950, to by bylo na dlouhou trať a nejspíš
bych to ani nedokončil. A navíc: pokud předěláte něco z Ruska, tak
vás společnost nenávidí, viz skladby Jaromíra Nohavici.
První publikace
A rázem tu byla první publikace. Ale uspěl příběh o
kočkách ze Sibiře? Po pravdě řečeno; ani ne. Mojí
fanoušci na sociální síti Wattpad totiž evidentně
měli rádi spíše příběhy na téma univerza knih Kočičích
válečníků. První publikace tudíž neuspěla u publika a
místy jsem zvažoval, zda tuto povídku pozastavit, či
dokonce vyhodit. Ale tohle by byl na Wattpadu můj třetí
příběh a už jsem nechtěl tento koncept jen tak vyhodit do
koše jako ty ostatní. Příběh o kocouru Samovi, který přežil
potopení lodí Bismarck a HMS Ark Royal, byl moc stručný a
nezajímavý, proto šel po osmi měsících mimo veřejnost. Další
příběh pojednávající o partě přežívajíc po havárii letadla
mi přišel jako moc hollywoodský a neměl jsem dost nápadů jak
ho rozvinout, takže po třetí kapitole byl definitvně smazán
z Wattpadu.
A tak jsem kočkám ze Sibiře dal druhou šanci. Místo smazání
jsem knihu stáhl z veřejnosti a začal jsem jí upravovat. Místy
jsem upravil životopis a trochu jsem si zavedl v knize pořádek.
Jazyková bariéra
Kniha je napsána především v českém jazyce, ale nastal problém, který byl vyřešen trochu složitě. Ten problém byl, jakým jazykem budou mluvit lidé, aby jim kočky nerozuměli, ale čtenář veděl, o čem je řeč. Tak přišly internetové slovníky a ten nejdementnější nápad, který mě mohl napadnout. Pro lidi, kteří v knize budou mluvit, bude použit jejich rodný jazyk. Jelikož se kniha odehrává na střední Sibiři, v Moskvě, Petěrburgu a některé další části v jiných městech a lokacích v bývalém Sovětském svazu, je docela hojná část knihy napsaná v ruštině. Následně jsou v Leningradu i vojáci Wehrmachtu jako okupanti. Vojáci Wehrmachtu byli samozřejmě Němci, ale zároveň naverbovaní Čechoslováci, Rakušáci a pár Poláků. U Leningradu pak bojovaly i armády Finska, Španělska a Itálie. A jelikož každý z těchto národů mluví jiným jazykem, místy kniha zní spíše jako druhý Voynichův rukopis. V hodně částech se mluví rusky, která se navíc píše v azbuce a ne v latice, pak je tu v některých částech malá přítomnost Němčiny, některé monology jsou i ve Finštině. Už jsem se sice ptal lidí na Wattpadu, jestli je to normální napsat knihu ve více než třech jazycích, ale tam lidí spí. Tudíž zpětnou vazbu jsem na tento krok doteď nedostal, tak snad se tato technika ujme i dál. Stejně je v české společnosti úplně normální, že se místy mluví strašnou kombinací Češtiny a Angličtiny.
Román na pokračování
Od podzimu 2022 jsem na Wattpad už moc nechodil a když jsem si zase vzpomněl na Kočky ze Sibiře, rozhodl jsem se nejen o třetí (a s nějvětší pravděpodobností) finální publikaci. Ale tentokrát byla zvolena jiná technika publikování jednotlivých kapitol. Zatím co dříve vycházely kapitoly a části hned poté, co byly napsány, teď měla každá kapitola vycházet po určitých intervalech. První tři části (úvodník, prolog a Kapitola č. 1 - Domov a vzpomínky) byly vydány na konci školního roku - 30. června, roku 2023. A další kapitoly vycházely postupně po čtrnácti dnech jedna.